Tak jsme se konečně dočkali. Nejvíc asi školáci, o to míň, řekla bych rodiče. Prarodiče se určitě těší, stejně jako jejich vnoučátka, že se konečně alespoň na víkend uvidí. Nebo na týden? To je na každém z nás a zrovna délku prázdnin u babičky s dědečkem řešit nebudu  :-)
Pravda ale je, že rodiče jsou opravdu nadšení. Přes školní rok se o většinu školáčků postarali učitelé, když rodiče zrovna dělali. Většina školáků chodila také na obědy, takže maminka nemusela každý druhý den vymýšlet, co navařit.

Že jsou předražené kolotoče, které většinou stojí za prd, na to už jsme si zvykli. Ještě si pamatuji, když byli autíčka za 25 Kč a to naši nadávali, že je to drahý. Teď vyhodíte 50, ani nevíte jak. Když mi naši vykládají, jak jim jejich rodiče dali dvacet korun a měli to na celý den, ještě i něco přinesli zpátky, tak se

"Vážně chceš odjet?" ptá se Jiří zčásti zklamaně, zčásti ublíženě. Lexi kývla rozhodně hlavou. "Ale není to kvůli tobě, Jiří." Zamyslela se. "Bože, to zní, jak rozchod."

"Mám problém." Začala Lexi, jenom, co vešla do bytu. Jiří právě něco kuchtil v kuchyni a jen co uslyšel Lexi, zbledl. "Proboha jaký zase?" vysoukal ze sebe. Lexi se zamyslí. "Vlastně ty máš problém. Totiž oba ho máme." Jiří se zhluboka nadechl. "Tak už se vymáčkni, Lexi." Povzbuzoval ji, i když nebyl připravený slyšet, do čeho se namočila. "No, víš, jak jsme se bavili o tom, že bych tady mohla mít nějaké to zvíře, když mi to pomůže?" Začala opatrně. Jiří přikývl. "No, tak právě teď tady to zvíře potřebuji. Asi tak na půl roku." Jiří zbledl. "Půl roku? Mluvili jsme o pár dnech, maximálně týdnech." Zajíkal se. Lexi jeho poznámku přešla bez řečí. "A teď k další půlce toho problému." Jiří celý bledý těžce dosedl na židli. "Víš, jak máš to auto. Které není zrovna pro střední třídu populace." Jiří přikývl. "No, tak ho už nemáš."

Jiří s Lexi se zase jednou nepohodli. Jiří by to nejraději nechal tak, ale Lexi, jak už je to u ní zvykem, chce všechno vyřešit do detailů. "Ale proč? Co přesně ti zase vadí?" vyzvídá pořád dokola. Jiří už ztratil nervy. "Ty! Ty mi vadíš. Do všeho se pořád pleteš, všechno musíš rozebírat, nenecháš mě chvilku na pokoji!" Lexi zatne zuby, zhluboka se nadechne. "Tak to pojď řešit. Ale pořádně a ne jen na oko." Jiří se zasměje. "A nevíš, asi jak se řeší, že ti někdo leze na nervy?" Lexi se vážně zamyslí. "No, v jednom filmu to vyřešili tak, že je připoutali k sobě a museli spolu být úplně všady."

Jiří už týden chodí kolem bavlnek poházených po zemi. "Nemůžeš si to dát na jedno místo?" ptá se Lexi, když se snaží prolézt do kuchyně. Ta jenom kroutí hlavou. "Když to dám na jednu hromadu, pak to nerozmotám." Jiří se otočí na místě a změří si Lexi, která je ověšená bavlnkami různých barev. "Jak tě proboha napadlo dělat náramky na prodej? Proč myslíš, že ti to bude vynášet? Je to dva týdny a ještě neprodalas ani jeden." Lexi na něj hodila unuděný pohled.

Lexi se válí v obýváku na gauči a celá se zajíká smíchy. Jiří právě vyběhl z koupelny, celý bledý. Když se Lexi asi po půl hodině uklidní a utře si slzy, říká, ještě se smíchem v hlase.

Lexi sedí s Luckou v kuchyni a popíjejí horkou čokoládu, kterou Lucka přinesla, jako úplatek. "Luci, to není dobrá nápad." Poučuje ji Lexi. Její sestra se ale hned tak nevzdá. "No

Začali letní prázdniny a Lexi našla v knihovně knihu plnou rekordů. Začetla se na stránce o pánovi z Ameriky, který vydržel v posteli neuvěřitelných padesát let. Nejvíce jí zaujala odměna, za získání ceny. V přepočtu přes milion korun! Ještě neuvěřitelnější je ale její nápad.

Ahoj všichni.

Děkuji, že čtete mé články, moc si vážím těch pár pravidelných čtenářů (přeci lepší málo, než nic, no ne :-) ). Díky také za komentáře.
Ale mám krizi.