Nový start 1/2

"Mám problém." Začala Lexi, jenom, co vešla do bytu. Jiří právě něco kuchtil v kuchyni a jen co uslyšel Lexi, zbledl. "Proboha jaký zase?" vysoukal ze sebe. Lexi se zamyslí. "Vlastně ty máš problém. Totiž oba ho máme." Jiří se zhluboka nadechl. "Tak už se vymáčkni, Lexi." Povzbuzoval ji, i když nebyl připravený slyšet, do čeho se namočila. "No, víš, jak jsme se bavili o tom, že bych tady mohla mít nějaké to zvíře, když mi to pomůže?" Začala opatrně. Jiří přikývl. "No, tak právě teď tady to zvíře potřebuji. Asi tak na půl roku." Jiří zbledl. "Půl roku? Mluvili jsme o pár dnech, maximálně týdnech." Zajíkal se. Lexi jeho poznámku přešla bez řečí. "A teď k další půlce toho problému." Jiří celý bledý těžce dosedl na židli. "Víš, jak máš to auto. Které není zrovna pro střední třídu populace." Jiří přikývl. "No, tak ho už nemáš."

"Já se snad zblázním! To není možný! Ona mi sešrotuje auto!" vyšiluje Jiří celý zbytek dne. Když se večer uklidní, chce znát podrobnosti. "No, jako každý týden, jsem si ho půjčila."
"Cože děláš každý týden?!"
"Nech mě to doříct. Tak jsem si ho teda půjčila. Jenže jsem dneska nedojela moc daleko. Víš jak je tam ta křižovatka. Taková, jak blbě vidíš?" Jiří mlčky přikývne. "Tak tam do mě vletěl nějaký blbec. Nikoho jsem neviděla, tak jsem se rozjela a v tom se tam objevil. Není to moje chyba, Jiří. Mají to tam dát do pořádku. Však jsem to těm policajtům také řekla." Jiří chvilku rozdýchává novinky. "Netušil jsem, že máš řidičák." Lexi se omluvně usměje. "Nemám." Jiří, který je na mdloby, jenom vyvalí oči. Lexi pokračuje. "No, a protože se to všechno naskládalo, tak mám k podmínce ty veřejně prospěšné práce. Takže budu převychovávat psa." Jiří se zhluboka nadechne. "Ty máš, Alexandro štěstí, že to dopadlo jenom takto." Lexi souhlasí. "To rozhodně. Mohlo to dopadnou i hůř. Hlavně pro tebe. Ještě mě dávali na výběr odchovat sklípkany."

Druhý den brzy ráno si Lexi přivádí svou povinnost do bytu.

Jiří ještě spí a jejich nový spolubydlící se rychle zabydluje. Na gauči. "Rone dole." Přikazuje Lexi a snaží se psa dostat z gauče na zem. V tom se otevřou dveře, od Jiřího pokoje a to Rona zaujme. Seskočí z gauče a jde se hlasitě přivítat s jeho novým kamarádem. Jiří, přitisklý ke zdi začíná omdlívat. "Proboha, říkalas, že je to štěně. Vždyť je větší než ty. Odežeň ho ode mě." Lexi protočí panenky a vede Rona na své místo. "Vždyť to je vlastně štěně. Má teprve půl roku. Nemůžu za to, že jsou dobrmani větší, než čivava." Jiří vyvalí oči. "Dobrmani?" zajíká se. "Bojové plemeno a oni ho dali na starosti tobě?" Lexi se na Jiřího podívá, jako na blbce. "Žádné bojové plemena neexistují. Ukaž mně skupinu bojových plemen v FCI. Dobrman je nebezpečný, asi jako rotvajler."
"A rotvajler podle tebe není nebezpečný?"
"Rotvajler je původně pastevecké plemeno. Vole." Ron sedí v pelíšku a vrtí ocáskem.

"Rone, nesmíš!" kárá Jiří psa. Lexi sedí na gauči a pozoruje, jak mu to jde. V tu samou chvilku si Ron bere rohlík, který se Jiří nechal na stole. Až pak se rozhodne Lexi zasáhnout. Pošle psa na místo, pak se otočí k Jiřímu. "Když už chceš psovi něco zakázat, musíš mu to říkat s důrazem a ne, jakoby ti to bylo jedno." Poučuje ho. "Vždyť mě to není jedno." Cedí Jiří přes zuby. "Tak to dej najevo."

Po pro Jiřího, dlouhém půl roce Lexi odevzdala napraveného psa. Jiří si udělal, byť byla teprve středa, sváteční večeři. Dokonce měl tak dobrou náladu, že se podělil i s Lexi, která si to mimochodem, vůbec nezasloužila. Ještě pořád jí neodpustil to auto. Lexi dojedla, vstala od stolu, jak to měla ve zvyku a odešla do obýváku.  Jiří to tentokrát nekomentoval. Byl rád, že už tady to psisko není. Když uklidil nádobí, sedl si k Lexi. "Tak doufám, že sis z toho vzala ponaučení. Víš, něco dobrého." Lexi kývla. "Jo, příště až si budu půjčovat auto, ti o tom řeknu." Usmála se na něj. Jiří zbledl. "Klid," říká honem Lexi. "to byl vtip." Jiří se uklidnil. "Ale máš pravdu. Opravdu jsem si z toho něco vzala. Převychovávat psi a pak je dávat k adopci je skvělá práce." Jiřímu zvadl úsměv. "Kam tím míříš, Lexi?"
"Že bych to dělala častěji. A ne jenom dobrmany, samozřejmě. A vůbec, vždyť Ron byl vlastně ještě hodný."
"Hodný?" zajíkl se Jiří. "Lexi, ten tvůj Ron počůral, co se dalo. O hromádkách raději ani nemluvím. Rozkousal mi všechny boty, vyválel se v čerstvě povlečené mé posteli a na granulích taky díky jeho ochotě poslouchat ušetřilas. A to nevzpomínám to každoměsíční noční vytí. Ještě teď se děsím příštího úplňku." Lexi protočila panenky. "Tak za prvé ti nerozkousal všechny boty. Jen ty které nechals na zemi. A za druhé si máš zavírat dveře od pokoje. A opovaž se vymlouvat na to, že si uměl otevřít. Klíčkem neotočí žádný pes. A konečně -  kde je Ron teď?" Jiří se falešně usmál. "Konečně pryč." Lexi se na něj podívala přísným pohledem a pokračovala ve svém monologu. "Teď umí Ron přiběhnout, ne přijít, ale přeběhnout, na zavolání, ví, kde je jeho místo, bot, ani našeho jídla si nevšímá a ještě jsem ho navíc naučila aportovat. Umí toho daleko víc, než se po mě chtělo. Mám na to talent, Jiří. Mohla bych se tím živit, stejně, jako ten zaříkávač psů z Ameriky."

Dalších pár dní Lexi otravovala Jiřího s tím, že bude vermomoci převychovávat psi. Jiří si stál celou dobu za svým. Ale už mu došli nervy. "Víš ty co, dělej si, co chceš. Ale ne tady. Jestli chceš tak strašně moc cvičit psi, fajn. Je to hezká práce, když k nim máš vztah, jako ty. Ale nemůžeš to dělat někde, kde je někdo, jako já." Lexi chápavě pokývala hlavou. "Tak jo. Stěhuji se. A myslím to vážně. Celé prázdniny, minimálně prázdniny, budu pryč. A ty se tu unuď k smrti." Poslední větu řekla Lexi upřímně naštvaně. "Kam jdeš?" volal za ní Jiří, když se sunula do pokoje. "Sbalit si. Za dva týdny odjíždím. A musím začít balit už teď. Netušil bys, co všechno budu potřebovat. Asi tě oberu o pár stovek. Ale neboj, řeknu ti o tom."