Psany--sitcom | Zamčení, aneb jak se usmířit

Jiří s Lexi se zase jednou nepohodli. Jiří by to nejraději nechal tak, ale Lexi, jak už je to u ní zvykem, chce všechno vyřešit do detailů. "Ale proč? Co přesně ti zase vadí?" vyzvídá pořád dokola. Jiří už ztratil nervy. "Ty! Ty mi vadíš. Do všeho se pořád pleteš, všechno musíš rozebírat, nenecháš mě chvilku na pokoji!" Lexi zatne zuby, zhluboka se nadechne. "Tak to pojď řešit. Ale pořádně a ne jen na oko." Jiří se zasměje. "A nevíš, asi jak se řeší, že ti někdo leze na nervy?" Lexi se vážně zamyslí. "No, v jednom filmu to vyřešili tak, že je připoutali k sobě a museli spolu být úplně všady." Když si všimla jeho výrazu, rychle dodala. "Pouta nemám, neboj. Ale kdybys se mnou byl nějaký čas, tak bys možná zjistil, že umím i nelézt na nervy." Poslední část věty řekla nehranou zlostí. Už ji to jeho ‚lezeš mi na nervy‘ vytáčelo. Možná by bylo zapotřebí najít nějakého odborníka, ale Lexi se domnívala, že její filmová taktika prostě vyjde.

Jiří byl jiného názoru. "A co se takhle odstěhovat?" navrhl. Lexi zvedla obočí. "A kam bys jako chtěl jít?"
"Já nikam. Ale ty půjdeš."
"A kam mám jít já?"
"Vím já, třeba k té kamarádce z útulku." Lexi nevěděla, jestli se má smát, nebo plakat. "Ta bydlí v garsonce, hňupe." Jiří jen pokrčil rameny a šel do práce.
Když se vrátil, Lexi, doma nebyla. Sám se tomu radostně divil, ale začal si o ni po pár hodinách dělat starosti. Když šel dávat prádlo do pračky, někdo otevřel dveře od koupelky. Stála tam Lexi a jen co ji spatřil, vklouzla dovnitř a zabouchla za sebou dveře. "Tak podívej," začala, jenom co za sebou zavřela. "původně jsem chtěla opravdu odejít, ale víš ty co? Nikam nejdu. Rozmyslela jsem si to. Líbí se mi tady a nehodlám odejít jen proto, že máš problém ty. Jestli ti tady opravdu tak překážím, tak za mě nemusíš platit moji půlku nájmu, když na to zrovna nemám. Až mě vyhodí majitel bytu, pak půjdu." Na důkaz toho, že to myslí vážně, si sedla na kraj vany a zkřížila ruce. Jiří se neudržel a musel se smát. "Přesně tohle by mi tady chybělo, Lexi. Bál jsem se o tebe, když tady nebylas. A opovaž se odejít." Praštil ji přátelsky do ramene. "A teď běž pryč, potřebuji na záchod." Řekl už odměřeně, jak u něj bývá zvykem. Lexi s úsměvem kývla. Když chytla za kliku, uslyšeli cinknutí zpoza dveří. Klika spadla a dveře se zasekly. Lexi si omluvně usmála.

"Klid, zavolám kamarádce. Dala jsem jí kopii klíčku, když jsem se původně chtěla stěhovat k ní. Víš, jak jsme běhali s taškami a tak. Prostě přijde, nasadí kliku a otevře nám." A už vytáčí její číslo. "No ahoj, to jsem já. Poslouchej, potřebuji, abys došla do mého starého bytu, teda žádného starého prostě tam, kde bydlím s Jiřím. Nakonec se nestěhuji, víš." Jiří si odkašlal, aby jí připomněl, proč vlastně volá. "Jo, a abych nezapomněla, potřebuji, abys teda přišla. Klíček máš, tak si odemkni a pak ti řeknu zbytek, jo. Kdy? Super! Tak zatím." Jiří na ni hledí, čeká dobré zprávy. Lexi hledí na něj. Nechápavě. "No, tak kdy tady bude?" Lexi pokrčí rameny. "Co nevidět." Řekne vesele. "Za pár desítek minut." Jiří začíná rudnout. "No co no? Je v práci, teď nemůže odejít." Jiří začne kňourat, jako malé dítě. "Ale já potřebuji nutně čůrat." Lexi protočí panenky. "Se otočím. Ne, že bych viděla něco, co ještě neznám." Jiří na ni zděšeně valí oči. "Ty to nechápeš, nemůžu to udělat, když tady někdo je." Lexi si povzdechla. Začala se rozhlížet po koupelce. "Tak se schovám do vany a zatáhnu za sebou. A pustím ti vodu. To obyčejně celý proces urychlí. Věř mi, znám to."

Po půl hodině. "Už?" ptá se Lexi. "Ne." Procedí Jiří mezi zuby. "A jestli se budeš pořád ptát, tak to nebude nikdy." Lexi si vzdechne. "Víš, už jsem celkem polámaná. A nechci vidět ten účet za vodu."  Jiří to vzdá. "Já prostě nemůžu. Až mě praskne měchýř, bude to tvoje vina."
"Copak já můžu za to, že se stydíš za svého pinďoura."
"A je snad moje vina, že jsme tady zavření?"
"A není?" ptá se už celkem dopáleně Lexi. A pokračuje. "Kdybys nebyl takový blbec, tak se nikam nehodlám stěhovat a tím pádem, bych za tebou nešla až sem, že se stěhovat nebudu."
"Kdyby ses rozhodla stěhovat, nemuselas nás tady zavřít."
"Kdyby, kdyby... už to nezměníš. Ani já ne. Blbec budeš pořád."
"Nejsem blbec. A nestydím se za pinďoura."
"Heh. Dokaž to, stydlíku." Jiří se naštval, rozepnul kalhoty, a co nevidět byl o pár kilo lehčí. Lexi se s vítězným úsměvem zubila na Jiřího. "Lepší?" Chtěl jí odpovědět nejapnou poznámkou, ale to už slyšeli v zámku rachotit klíče a chvilku na to Lexinu kamarádku. "Tak co Lexi, vyšlo to?"