Probouzím se brzy. Nemůžu spát. Včera boj nedopadl nejlíp, a jako nejstarší ze dvou sester se dneska musím ujmout vedení. Nevím, jestli jsem připravená stát se Vůdcem, ale nic jiného mi nezbývá. Pro rodiče bylo důležité dodržovat tradice. Musím to být já. Čeká mě poslední rok na střední, a už povedu celý svůj klan. Je to velká zodpovědnost, jsem si toho vědoma. Právě proto se mi do toho nechce. Večer se celý klan sejde, aby se dozvěděl tu novinku. Ode dnešního večera jsem nový Vůdce klanu Fortis.

O víkendu jsem se nudila, a tak jsem projížděla všechno od písniček, přes fotky až po psané věci ve svém PC. Musím se přiznat, že plno článků jsem ani nikdy nikam nedala, ale jeden příběh mě fakt dostal. Vím, že jsem ho kdysi kdesi zveřejnila. Podle toho, jak je napsaný, tak nejspíš na díly. Jestli se právě teď zamýšlíte, jestli to znamená, že už jsem dřív měla blog, tak ano. Ale nevydržel moc dlouho. Vlastně ani nevím, jestli byl na pise.cz nebo někde jinde. Ale to je teď vedlejší.
Ten článek, co jsem našla, ten příběh, je fakt dobrý. Sama jsem hleděla, jak to, že něco takového dokážu  napsat. Věřte tomu, jak chcete, ale normálně jsem se do toho začetla, jak kdyby to ani nebylo moje. A tak mě napadlo, jestli sem ten příběh postupně nepřidávat, jako takový letní speciál. Těch dílů nebude moc, tak bychom mohli zabít nějakou část léta. Nebo alespoň já a nemusela bych vymýšlet, co napsat :-D
Ale pak si na druhou stranu říkám, že ten, kdo ho už možná četl, si bude myslet, že jsem to někomu ukradla a to také nechci. Jak někomu vysvětlovat, že jsem to psala já? Jasný, možná si říkáte, že to, že ho mám v Pc, neznamená, že je to moje, máte pravdu. Nemusí to znamenat. Ale já cizí story nekopíruji. A když už se mi něco líbí, tak si zkopčím akorát tu stránku...
A tak teda přemýšlím, jestli sem postupně přidávat, to, co už třeba znáte, ale také to, co je fakt dobře napsané. Podle mě je to to nejlepší, co jsem asi kdy napsala. Těžko říct, jak to dopadne. Možná, že sem hodím první díl, dva a uvidím ohlasy. A podle toho se pak rozhodnu dál.

Tak jsme se konečně dočkali. Nejvíc asi školáci, o to míň, řekla bych rodiče. Prarodiče se určitě těší, stejně jako jejich vnoučátka, že se konečně alespoň na víkend uvidí. Nebo na týden? To je na každém z nás a zrovna délku prázdnin u babičky s dědečkem řešit nebudu  :-)
Pravda ale je, že rodiče jsou opravdu nadšení. Přes školní rok se o většinu školáčků postarali učitelé, když rodiče zrovna dělali. Většina školáků chodila také na obědy, takže maminka nemusela každý druhý den vymýšlet, co navařit.

Že jsou předražené kolotoče, které většinou stojí za prd, na to už jsme si zvykli. Ještě si pamatuji, když byli autíčka za 25 Kč a to naši nadávali, že je to drahý. Teď vyhodíte 50, ani nevíte jak. Když mi naši vykládají, jak jim jejich rodiče dali dvacet korun a měli to na celý den, ještě i něco přinesli zpátky, tak se

"Vážně chceš odjet?" ptá se Jiří zčásti zklamaně, zčásti ublíženě. Lexi kývla rozhodně hlavou. "Ale není to kvůli tobě, Jiří." Zamyslela se. "Bože, to zní, jak rozchod."

"Mám problém." Začala Lexi, jenom, co vešla do bytu. Jiří právě něco kuchtil v kuchyni a jen co uslyšel Lexi, zbledl. "Proboha jaký zase?" vysoukal ze sebe. Lexi se zamyslí. "Vlastně ty máš problém. Totiž oba ho máme." Jiří se zhluboka nadechl. "Tak už se vymáčkni, Lexi." Povzbuzoval ji, i když nebyl připravený slyšet, do čeho se namočila. "No, víš, jak jsme se bavili o tom, že bych tady mohla mít nějaké to zvíře, když mi to pomůže?" Začala opatrně. Jiří přikývl. "No, tak právě teď tady to zvíře potřebuji. Asi tak na půl roku." Jiří zbledl. "Půl roku? Mluvili jsme o pár dnech, maximálně týdnech." Zajíkal se. Lexi jeho poznámku přešla bez řečí. "A teď k další půlce toho problému." Jiří celý bledý těžce dosedl na židli. "Víš, jak máš to auto. Které není zrovna pro střední třídu populace." Jiří přikývl. "No, tak ho už nemáš."

Jiří s Lexi se zase jednou nepohodli. Jiří by to nejraději nechal tak, ale Lexi, jak už je to u ní zvykem, chce všechno vyřešit do detailů. "Ale proč? Co přesně ti zase vadí?" vyzvídá pořád dokola. Jiří už ztratil nervy. "Ty! Ty mi vadíš. Do všeho se pořád pleteš, všechno musíš rozebírat, nenecháš mě chvilku na pokoji!" Lexi zatne zuby, zhluboka se nadechne. "Tak to pojď řešit. Ale pořádně a ne jen na oko." Jiří se zasměje. "A nevíš, asi jak se řeší, že ti někdo leze na nervy?" Lexi se vážně zamyslí. "No, v jednom filmu to vyřešili tak, že je připoutali k sobě a museli spolu být úplně všady."

Jiří už týden chodí kolem bavlnek poházených po zemi. "Nemůžeš si to dát na jedno místo?" ptá se Lexi, když se snaží prolézt do kuchyně. Ta jenom kroutí hlavou. "Když to dám na jednu hromadu, pak to nerozmotám." Jiří se otočí na místě a změří si Lexi, která je ověšená bavlnkami různých barev. "Jak tě proboha napadlo dělat náramky na prodej? Proč myslíš, že ti to bude vynášet? Je to dva týdny a ještě neprodalas ani jeden." Lexi na něj hodila unuděný pohled.