... no, říká se to. Ale je to opravdu pokaždé ten nejlepší nápad?
Podle mě není. Být za každých okolností hodný, je spíš na škodu, než k užitku. Alespoň pro toho dotyčného „hodného“. Když vás někdo předběhne například ve frontě na oběd, na úřadě, někdo vám před nosem v MHD zasedne místo a tak podobně, tak fajn. Ještě mu s úsměvem odpovím „Prosím, klidně pojďte přede mě (sednut si). Právě jsem vás chtěla pustit.“. Ale když se po vás někdo vozí od rána do večera v práci, ve škole, nebo vás bez důvodně odstrčí, div nespadnete, tak se na něj snad nebudete usmívat, no ne? Každý zdravě sebevědomý, otrkaný se ozve. Třeba slušně, ale rozhodně se na něj nebudete culit, jak měsíček na hnoji. Zvlášť, když jste v právu, a víte, že jste neudělali nic špatného. To už není slušnost, ale blbost.
Podle mě ale také tak trochu záleží na výchově. Když vám budou rodiče od malinka vštěpovat do hlavy, že je za každých okolností špatné se bít, nadávat a bránit se jinak, než úsměvem, co z toho capartíka pak vyroste? První známky „telátka“ se projeví už ve škole. Dítko je hodné, až to bolí a tím pádem ho každý začne využívat, vozit se po něm, šikanovat. A z toho se už těžko dostáváte. Nejlíp to možná vysvětlím na menším příběhu.
Celou základku Míšu její vlastní třída šikanovala, jenom proto, že bývala hodná a za vrchol odporu považovala vypláznutý jazyk. Taky to tak dopadlo. Neuměla oplatit ránu, nadávku, neuměla se ozvat… Na střední začala úplně z jinačího konce. Tam se učila nebýt hodná, být tak trochu potvora, nebát se ozvat, když se jí něco nelíbilo. A hele, najednou se dostavili i kamarádi. Dokonce jí narostlo sebevědomí. Šlo to těžko a pomalu, ale začala být sebevědomější. Samozřejmě, že děcka ze základky ji budou pořád považovat za to telátko, na kterém se dalo dobře vybít své mindráky. Ale základku už opustila a přesunula se jinam. Na střední to bylo lepší možná ještě z jednoho důvodu. Všichni začínali prakticky od nuly, na vzájem se neznali. Ale faktem zůstává, že kdyby se chovala pořád tak hodně, skončila by nejspíš stejně. Lidi ve vašem okolí poznají, jestli jste schopni se nedát. A dost často to zkouší. Zvlášť, když jde o vytváření nových vztahů, skupin. No řekněte, vy byste mezi sebou chtěli někoho, kdo se neumí bránit a nechá se sebou házet? Míša se během čtyř let naučila postarat sama o sebe a začala chodit do práce. Tady už není čas na nějaké „být za každých okolností hodný“. Práce je už tvrdý život. Se svými kolegy se budete setkávat každou směnu, několik let, když se poštěstí a firma nekrachne. Takže, Míša se naučila bránit a teď jí nedělá problém se ozvat, když ji začne jedna z jejich kolegyň buzerovat, třeba za to, že z oběda přišla o dvě minuty později. Nebojí se říct svému nadřízenému, co si myslí, když se jí něco nezamlouvá…
Představte si, jak by asi dopadla, kdyby byla pořád taková ťunťa, jako na základce. Kdyby si nechala všechno líbit. Střední by nějak zvládla, ale do práce by se jí určitě chodit nechtělo. A ne jenom proto, že musí stávat.
Takže být vždy ten hodný, nebo čas od času být také potvora? Podle mě záleží hodně na situaci, ale rozhodně bych své děti neučila být s každým pořád jenom za dobře, nebo naopak dělat každému za každých okolností jenom špatně, aby se nestal obětí. Až to jednou přijde, vysvětlím svým dětem, že je špatné ubližovat druhým a zbytečně se po nich vozit, ale že není nic zlého na tom se bránit. A tak by to podle mě mělo být. Bohužel znám hodně lidí, kteří své děti vychovávají (v tomto ohledu) špatně. A také znám ty jejich děti. Rozhodně je smutné sledovat dva takové extrémy v jedné místnosti. Jeden druhému nadává, že je to blbeček, jenom proto, že má na sobě mikinu, které se tomu dotyčnému nelíbí. A ten druhý jenom tiše sedí, hledí do země a polyká slzičky… Váš názor?