Výměna zaměstnání

"Co kdybych si pořídila piano?" přemýšlí Lexi nahlas. Leží na gauči, nohy přehozené přes opěradlo, hlavu skoro na zemi. Jiří se při těch slovech málem řízne, když krájí rajčata do svého salátu. "Kruci! Málem jsem to mohl mít i s krví." Lexi se posadí, jako slušný člověk. "No a? Pořád by to bylo bio. Když už jsme u toho, nechápu, jak vůbec něco může být bio. Když to roste v hlíně, na kterou prší. Víš, jaký hnus jsou kyselé deště? A i kdyby to zalívali někde ve skleníku. Voda s chlorem také není zrovna bio-voda. A pochybuji, že to těm kytkám převařují, jak kojencům." Uzavřela svůj monolog Lexi. Jiří stál s nožem v ruce a trpělivě čekal, až skončí, aby mohl začít svůj proslov. "Lexi, žádné piano sem nedotáhneš. Pamatuješ, jak jsi tady měla bubny? Vysklila jsi dvě okenní tabulky. Když ti z ruky vyletěli paličky. Každá jiným směrem." Lexi chtěla něco namítnout, ale Jiří pokračoval. "Nebo ty housle. Měsíc jsi měla šrám přes půl obličeje od toho, jak ti rupla přetažená struna. A to nemluvím o trubce. Než jsi došla na to, jak udělat náustek, aby vyšel vůbec nějaký tón, dostalas astmatický záchvat. Už vidím, jak se do toho piana při ladění zavřeš."

"No tak Jiří." Naléhala celý den Lexi. "Vždyť vlastně ani nevím, proč bych se tě měla ptát."
"Proč? Protože jsme spolubydlící. Protože se chci dožít alespoň Vánoc. Protože nehodlám poslouchat to tvé pinkání. Protože..." Lexi ho zarazila. "Jo, jasný chápu. Jako kdyby ty jsi uměl všechno. Vsadím se že umíš jen to své... své.... Podnikání. Co vlastně děláš?"
"Účetnictví. A zvládnu cokoliv jiného. Dobrá, uznávám, že hudební typ nejsem, ale co se práce týká, klidně zvládnu i tu tvoji." Lexi zpozorněla. "Vážně si troufáš na moji práci?" Jiří přikývl. Lexi vteřinku přemýšlela. "Tak fajn. Když zvládneš jeden den v mé práci, tak nechám piano pianem. Ale jestli byť naznačíš, že bys tohle dělat nikdy dobrovolně nemohl, tak si piano hned příští den dotasím. Platí?" Jiří zvažoval její nabídku. "Dobrá. Ale jenom za předpokladu, že ty zvládneš tu moji práci." Lexi přikývla a natáhla ruku, připravená rozpočítat ‚jelito-kopyto-platí to‘.

Druhý den ráno si vyměnili seznamy, ve kterých byl rozepsán plán pracovního dne. Lexi mrkne do papíru. "To je všechno? Vyúčtovat dva lidi za půl roku? Nedělá se daňové přiznání jednou za rok?" Jiří trpělivě vysvětluje. "Dělá. Ale někteří lidé jsou chytří a nenechávají všechno na poslední chvilku. Takže si nechávají dělat účetnictví po částech. V konečném důsledku pak jen sečtu a odečtu." A mrká do papíru od Lexi. Chvilku ho studuje, pak vyvalí oči. "Tak jo dobrá beru. Připravit snídani zvládnu. Uklidit kotce zvládnu také. Ale být venku 2 hodiny se psem? Vždyť máš ty psi tři!" Lexi si povzdechne. "Dvě hodiny si venku jenom Dustym. S Niki budeš jenom hodinu." Jiří si oddechne. To asi přehlédl. Lexi dodává. "Běhat agility." Jiří se zděšením hledá ten správný pokyn na papíře, pak zakvílí duševní bolestí. "A to je proboha co?" zděsí se znovu. "Nakrmit Puppínka? Co je to za jméno?"
"Puupy je anglicky štěně." Vysvětluje Lexi. "Proboha já vím, jak se řekne anglicky štěně." ohradí se Jiří.
"No a Puppínek je opravdu malé štěňátko. Ještě je u maminky a nemá jméno, ale já mu zatím říkám takto. Je třeba ho pomoct dokrmit. Za tu dobu, co tam budeš, tak třikrát." Říká Lexi vážně. Nedá se nic dělat, teď už Jiří couvnout nemůže. Utěšuje se jen tím, že Lexi a účetnictví nedopadne dobře, takže žádné piano nebude.

Večer se Jiří dosouká domů, celý zmožený. Lexi sedí v obýváku u televize, v ruce misku s popcornem a sleduje televizi. "Dáš si?" nabízí mu. Jiří spustí. "Proč jsi mi neřekla, že je Dusty zajíce honící vlkodav? Víš, jak mám vytahané ruce? A Niki je chytřejší, než já. Doslova. A ten tvůj Puppínek mě snad tisíckrát počůral a dokonce si na mě procvičil, jak se dělají hromádky." Jiří, celý zoufalý popisuje svůj ‚Lexin den‘. Lexi si povzdechne. "Tak za prvé. Dustymu jsi měl dát ohlávku, ne obojek, pak by netahal. Niki musí být chytřejší, než ty, když je to borderka. A Puppínek je pár týdnů staré štěňátko. Co sis jako myslel? Že ti řekne: pusť mě, chci čůrat?" Mezitím se už Lexi přesunula do kuchyně, kde měla připravené hotové účetnictví a zpátky do obýváku. Teď stojí před Jiřím a podává mu svůj domácí úkol. Jiří mrkne a nemůže věřit svým očím. "Tak úhledné písmo jsem u tebe nečekal. A dokonce máš i všechno správně zaúčtované. Tohle nemáš z googlu, každý případ tam rozhodně není. Kde ses naučila účtovat?" Lexi pokrčí rameny. "Ve škole. Mívala jsem jedničky." Řekne, jako by nic. "Proboha Lexi, proč se plahočíš po brigádách, když můžeš dělat tohle?"
"To bych z toho první musela odmaturovat. Účetnictví bylo něco jako kroužek. Sice mi nabízeli, že bych z něho mohla maturovat, ale to bych se musela připravit i na další předměty." Jiří na ni nechápavě hledí. "Nesnáším učení. Nebyla jsem schopná se naučit ani pitomou básničku. No, ale to je jedno. Být mezi psy je lepší."
"Ani náhodou. Jak tohle můžeš dělat každý den, nechápu." Hlesl Jiří. Lexi se usmála. "Takže připouštíš, že bys tohle dělat nemohl?" Jiří kývne. "A připouštíš také, že jsem tu tvoji práci zvládla s přehledem?" Jiří znaveně kývá hlavou. Lexi vyběhne na chodbu a písnkne. Za chvilku už stojí její nový hudební nástroj v obýváku.