Mobil

Jiří běhá už od rána po bytě a hledá mobil. Podíval se už úplně všude, kromě pokoje Lexi. Tam samozřejmě nesmí. Když se večer Lexi vrátila, hned na ni vybafl. "Kde jsi celý den? Potřebuji tvé svolení vstoupit do tvého pokoje." Lexi zůstane stát, jako opařená. "Jo, jasně, tak běž. A co vlastně hledáš?" Jiří letí do jejího pokoje a volá za sebou. "Mobil!" Lexi se zasměje a z kapsy si vytahuje jeho mobil. "Ten hledat nemusíš." Jiří se otočí a už je u ní. "Žádné půjčovaní věcí." Hláskuje jí důrazně. "Ale no tak. Vždyť se celý týden povaloval na stole v kuchyni. Jak mám vědět, že je tvůj a nezapomněl si ho tady ten tvůj kamarád, co tu byl?" Jiří se ztěžka posadí na gauč. "A co se třeba zeptat? Proč ho vlastně potřebuješ?" Lexi se zazubí. "Mohla bych mít konečně stálou práci. Ale chtějí mě kontaktovat přes mobil, tak jsem jim nahlásila tohle číslo. Víš, že mobil nemám. Nerada bych o tu nabídku přišla. Brigády jsou sice fajn, ale chci už konečně dělat někde nastálo. Budu mít jistotu, že zaplatím nájem a tak." Jiří si povzdechl. "Tak si ho nech, než ti teda zavolají." Lexi mu skočila kolem krku a vlepila mu pusu na líco. Jiří ji ze sebe snudává. "Ale hned po tom mi ho vrátíš."

Druhý den běhá po bytě pro změnu Lexi. Jiří se odpoledne vrátí ze schůzky s klientem. "Co tady pobíháš?" Lexi se snaží zahrát všechno do autu. "Ale nic, jenom něco zkouším." Jiří se zhluboka nadechl. "Nechceš mi tvrdit, že zkoušíš najít můj mobil, že ne?" Lexi se omluvně usměje. "Alexandro, já tě přerazím! Kde jsi ho měla na posledy?" Lexi se začne rozhlížet po bytě. "Možná v křesle. Nebo na záchodě? No, nejspíš někde u sebe." Jiří se na ni pochybovačně podívá. "Tak jo, nevím. Celou dobu jsem ho měla v kapse a teď je prostě pryč. Jestli tě štve, že budeš mít místo tří telefonů, jenom dva, tak to jsi na tom dobře. Mě štve daleko horší věc. Můžu přijít o ten pohovor." Spustí Lexi napůl zoufale, napůl naštvaně. "Tak se hlavně uklidni. Až ti budou volat, uslyšíme to a nejde se. A nepřijdeš ani o práci ani o svůj život." Vyhrožuje Jiří.
"No, vlastně neuslyšíme."
"Pryč by jsme to nemě... proboha, proč?"
"V noci jsem si ty zvuky vypla. Znám operátory, víš. Umí ti zavolat ve tři ráno. Ti z práce v noci určitě spí. Schválně jsem si přivstala. Už v sedm jsem byla vzhůru, abych o ten hovor nepřišla." Jiří neví, co říct. Tak ona ztratí vypůjčený mobil, kterému vypne zvuky. Je tohle normální?

Uběhl nějaký ten den, Lexi se smířila se ztrátou práce, Jiří se stále smiřuje se ztrátou mobilu. Přijde za ní. "Alexandro, mohla bys tady prosím, trochu uklidit? Dnes přijdu až večer a nerad bych tady po tobě uklízel ještě tento svinčík. Stačí, že ho máš ve svém pokoji."
"Když tu uklidím, přestaneš mi říkat Alexandro?"
"Tak ti přestanu říkat, až najdeš můj mobil, který jsi ty ztratila."
"Neztratila jsem ho." Brání se Lexi. "Jenom se někam zatoulal." Jiří zvedne obočí. "Sám se zatoulal? To si jako vyšel na výlet? Sám?" Lexi se začne smát. "To je dobrý. To bych do tebe neřekla." Ale smích ji přejde, jakmile se na ni Jiří podívá.

Když večer přijde Jiří domů, sedí Lexi v kuchyni u stolu a zubí se na svého spolubydlícího. "Neuhádneš, co se nestalo." Zpustí hned, jak se Jiří ukáže ve dveřích. Ten se rozhlédne po obýváku. "Snažila ses uklidit, ale nešlo to?" řekne suše. Lexi se na něj uraženě podívala. "Vždyť je uklizené. Ale o to nejde." Jiří se začne smát. "Takže tomuhle říkáš, že je uklizené? Alexandro, to, že přemístíš tvé špinavé nádobí z obýváku do kuchyně do dřezu, neznamená, že je uklizené. Alespoň sis ho po sobě mohla umýt." Chtěl ještě pokračovat, ale všiml si jejího stále nadšeného výrazu a tak změnil téma. "Tak o co teda jde?" povzdechl si. Lexi na něj vybafla. "Rozhodla jsem se uklidit si i v pokoji. Počkej," řekla, když se Jiří chystal něco říct. "opravdu jsem uklízela. Nemohla jsem najít to nové CD Zdivočelých sviní, víš. A tak teda už utřu i prach a tak dále..." Jiří jí skočil do řeči. "To mi chceš popisovat, jak sis poprvé v novém bytě uklízela pokoj?" Lexi mává ruka. "Ne, počkej, už se blížím ke konci. Tak tedy, utírám ten prach, natahuji se na skříň, kam normálně nevidím, ale tak prach snad utřu i bez toho, abych na něj viděla, ne. A najednou co nenajdu. Celou dobu byl na skříni. Chápeš to?" Jiřímu pár vteřin trvá, než pochopí, o čem přesně Lexi mluví. Pak se začne usmívat. "Takže jsi ho našla? A je v pořádku, Lexi, řekni, že ano." Lexi dychtivě kývá hlavou. "Jo už je."
"Jak už?" znervózní Jiří. Upřeně se dívá na Lexi, nehne ani svalem. "Páni, s tebou bych chtěla hrát poker."
"Nehraju hazardní hry." Procedí Jiří mezi zuby a už cítí nějaký průser. "Co je s mým mobilem?" Lexi protočí panenky. "Klid. No jak jsem utírala ten prach, tak jsem ho tou hadrou shodila. Ale je v pořádku, neboj. Znovu jsem ho složila dohromady." A mobil mu podává. Jiří si ho chvilku prohlíží, pak na ni vrhne varovný pohled. "Od čeho je tak zapiplaný, Lexi?" ptá se podezíravě. Lexi se snaží vypadat nevinně. "No jak spadl, tak se rozletěl. A některé dílky nedržely, tak jsem ho slepila."
"Co jsi to udělala? Jak teď bude fungovat?"
"No na tom sekunďáku bylo napsané, že to slepí všechno. Plasty, kov, dřevo. A mobil je plastový a tam ty dílky jsou z kovu, říkám si. A opravdu to drží. Vlastně jsem přilepila jenom baterku a vrchní kryt." Jiří stěží dopadá na gauč. V zoufalství se chytá za hlavu. "Pro Krista pána, tohle nemůže být pravda. Ty že jsi bruneta? Slepit sekundovým lepidlem vnitřek mobilu. Ani blondýny nejsou tak hloupé." Lexi jen pokrčí rameny a sleduje, jak Jiří div nepláče...