Velký pokoj

Lexi pospíchá na předání nového bytu. Vlastně je to jen pokoj a společné obytné prostory, žádný luxus, ale bude to její vlastní pokoj, který si bude platit. Před měsícem jí bylo 18 a nastal den, kdy bude poprvé bydlet sama. S nějakou spolubydlící, ale přece jenom sama. Pospíchá s kabelou a kufrem, a když na druhé straně uvidí svůj nový panelák, přebíhá silnici, ani se neohlédne. Málem ji srazí auto. Muž za volantem dupne na brzdu a tak tak zastaví před ní. Vyskakuje z auta a rozhodne se jí nadat, ale Lexi je rychlejší. "Dávej bacha, krucinál! Nevidíš, že jsem na přechodu?!" To muže rozzlobí ještě víc. "Na přechodu? Ten přechod je půl metru od tebe ty puberťačko!" To si Lexi, jak už to má ve zvyku nenechá líbit. "Půl metru sem, půl tam. Máš hledět. Mohl by sis to své načančané autíčko poškrábat." Bylo to opravdu hezké auto. Za jiných okolností by na něj chvilku zírala, ale právě teď si bere své zavazadla a míří pryč. Ani nevnímá, co jí to ten blbec ještě říká.

Když své věci dosune do posledního patra, už tam čeká nejspíš její nový spolubydlící. No, sice počítala s holkou, ale alespoň bude víc srandy.  Je k ní otočený zády a s někým telefonuje. Ví, že by neměla, ale z hovoru se dá lecos zjistit, tak poslouchá. "... je to v pořádku, nic se jí nestalo. Káča jedna pitomá, bylo to ještě dítě. Sotva se s těmi věcmi vlekla a ještě mimo přechod. Vážně jsem myslel, že ji na tom místě přerazím..." Lexi nějakou vteřinu zůstala s otevřenou pusou. "Ty!" vykřikla zděšeně. Muž se otočil, a když ji uviděl, mlčky tipnul mobil. "Prosím, řekni, že nečekáš na předání klíčů." Vypadal opravdu zděšeně. Přiznává, že se ráno nestihla učesat, ale vlasy měla v culíku, nešlo to poznat. Těžce dosedla na svoji kabelu a jen pokývala hlavou na souhlas.

Když jim majitel předal klíčky od hlavních dveří a dvou pokojů, mohli vejít do svého nového domova. Jiří si seřadil svá zavazadla k volné zdi, aby nepřekáželi a s hrůzou sledoval, jak Lexi své věci nechala uprostřed místnosti a začala všude šmejdit. "To je super, že se spokojíš s tím menším pokojem, Jirko!" jíkala radostí, jako by bylo vše domluveno. Jiří začal znovu rudnout. "Jmenuji se Jiří, ne Jirka. A ohledně pokojů jsme se ještě nedomlouvali. Rád bych měl ten větší já. Podnikám a.." Lexi mu skočila do řeči. "Ale no tak, to jsi gentleman? Uvolníš snad dámě místo, ne?" Jiří si beze slova vzal své věci a začal se stěhovat do onoho pokoje. "Kdyby tu nějaká dáma byla, tak jí ten pokoj určitě přenechám." Procedil mezi zuby a zavřel se ve svém velkém pokoji.

Když se zabydleli ve svých nových pokojích, sešli se byť nechtěně v obýváku.

Jiří začal zpozvolna, aby svou spolubydlící nevylekal. Chtěl s ní probrat nějaká pravidla spokojeného soužití, jak svůj seznam nazval a tušil, že právě ona na pravidla zvyklá nebude. "Alexandro, možná by jsme si měli určit nějaká pravidla, ať si zbytečně nepřekážíme." Začal a pozoroval, jak se Lexi hraje se sušenkami ve tvaru zvířátek. "Tak jo." Řekla s úsměvem na tváři a pokračovala. "Třeba si nebudeme skákat pod auto." Jiří svraštil obočí. "Proč by jsme to dělali?" zeptal se nechápavě. Lexi jen protočila panenky. "Tak jaká jsou ta tvoje pravidla?" Jiří se usmál, že Lexi spolupracuje. "První pravidlo – je velice důležité pro osobní svobodu a.." Lexi si přestala hrát se sušenkami. "Tak ven s tím pravidlem." vyhrkla. Jiří zmlkl, jako na povel. Po chvilce ze sebe vysoukal první pravidlo. "Nechodit do cizích pokojů. Za žádných okolností. Nechci tě ve svém pokoji vidět, rozumíš? Samozřejmě ani já nenavštívím ten tvůj."
"Další pravidlo? A prosím bez komentáře okolo."
"Než vejdeme do koupelny, tak budeme klepat."
"Pokaždé?"
"Jistě, že ano. Co kdyby tam zrovna jeden z nás byl?"
"Tak jo. Ještě něco?"
"Praní. Měli  by jsme si dohodnout, kdo bude v který den prát. Prášek a aviváž si samozřejmě budeme kupovat na střídačku."
"Samozřejmě. Byl by fakt úlet, kdyby měl každý svůj prášek a aviváž." Řekla s předstíraným pochopením. Jiří se zhluboka nadechl. Už mu začínala lézt na nervy. "Další pravidlo. Neexistuje půjčovat si věci ostatních. Alespoň ne bez dovolení. Nechci se dožít dne, kdy si půjčíš můj kartáček na zuby." Než stačila Lexi cokoliv říct, pokračoval. "A poslední pravidlo. Žádné návštěvy bez předešlé domluvy, žádné večírky, žádná zvířata. To je všechno."
"Ani pavoučka si nemůžu ochočit?" zeptala se ze zvědavosti a také proto, aby ho pozlobila. Jiří zbledl. "Proboha, jen toho ne." Lexi kývla. "Ale mám také jedno pravidlo. Úplně jednoduché. Nesnáším, když mi někdo říká Alexandra, stejně, jako ty nemáš rád oslovení Jirko. Jsem Lexi. Tak to prosím dodržuj a já se pokusím dodržovat ty tvoje pravidla. Kapišto?"
"Pokusíš?"
"No dobře budu je dodržovat, jak nejlíp to dovedu."

V noci se Lexi probrala a potřebovala na záchod. Tak vstala z postele, před koupelnou zaklepala a vešla dovnitř. Udělala, co bylo třeba a když vycházela z koupelny, něco skrývala v ruce. Šla přímo k Jiřímu pokoji a potichu otevřela dveře. Dřepla si a dávala přitom pozor, aby náhodou nepřekročila práh. Spustila ruku a rozevřela prsty. Vyběhl z ní pavouk a namířil si to přímo k jeho posteli. Lexi spokojeně zavřela dveře a šla spát.
Jiří se probudil už docela brzy. Byl zvyklý stávat ještě za tmy, aby toho stihl hodně. Přešel od postele ke skříni, kde měl úhledně složené věci a hromádku si přenesl zpátky k posteli, kde se chtěl převléct. Najednou zůstal stát, jako přibitý. Nad jeho postelí si hověl pavouk. Začal ječet a utekl z pokoje do obýváku. Chvilku na to vykoukla ze svého pokoje Lexi. "Co tu ječíš takhle po ránu?" zeptala se nechápavě. Jiří ukazoval směrem k posteli. "Pa pa pa pavouk. U postele. Mojí. Prosím. Zabij." Lexi se na něj zúčastněně podívala. "Ráda bych, ale copak můžu, když je ve tvém pokoji?" Pokrčila rameny a šla do koupelny. Než vešla tak zaklepala a už jí nebylo. Když asi po půl hodině vyšla, Jiří se stále v pyžamu krčil na gauči. Jen co vyšla, vybafl na ni. "Proč nemůžeš?" Lexi se na něj zaraženě podívala. "Pravidlo číslo jedna. Nechodit do cizích pokojů za žádných okolností."
"Ale tohle je stav krize."
"To ve smlouvě uvedené není."
"Ale, ale..."
"Chápu, Jirko. Vlastně, Jiří. Než z tama ten pavouk odleze, můžeš spát v mém pokoji a já klidně přespím těch pár nocí na gauči."  Lexi se zamračila. "To vlastně taky nejde. Ani ty nesmíš jít do mého pokoje. No, můžeš přespat v obýváku ty."
"Ale já tam mám své věci." Naříkal Jiří už úplně zoufale. Lexi chvilku dělala, že přemýšlí. "No, jedno řešení by tu bylo, kdyby..."
"Jaké je to řešení?" vybafl Jiří. "Udělám cokoliv, jen mě toho pavouka zbav." Lexi ho zkoumavým pohledem přejela. "Ne, to nepůjde. S tím bys určitě nesouhlasil."
"Ale ano, souhlasil." Bral tužku a kus papíru, který ležel na stole a něco na něj načmáral. "Vidíš, tady máš černé na bílém, že ať je to cokoliv, budu souhlasit." Lexi pohlédla na papír, pak na Jiřího. "Tak jo."  Sebrala si od něj papír. "Jediný způsob, jak to vyřešit je, že ten tvůj pokoj vlastně bude můj. Pak do něj budu moct vstoupit. Do svého pokoje přeci nemůžu mít zakázané chodit." Tvářila se, jako by právě vyhrála v loterii. Jiří zbledl, pak zrudl, ale to už mu Lexi mává papírem před očima...