Psany--sitcom | Focení

Lucka vběhla do pokoje, kde Lexi vyspávala svoji noční brigádu. Brigády, ať už šlo o práci ve dne nebo v noci, teta podporovala. Tvrdila, že se tak líp připraví na život venku. Sice si Lexi musela počkat až do patnácti, ale za ten rok už vyzkoušela kdejakou práci, kterou si dovolili svěřit holce z děcáku. Šlo především o práci ve skladu, jako byla právě tato, nebo o práci kolem zvířat. To Lexi nevadilo vůbec. Zvířata milovala. Jednou dokonce pracovala v sadu, kde sbírala ovoce. To moc nevyšlo, protože sletěla ze stromu a neobešla se bez sádry na noze. Takže místo týdne, tam byla půl dne. Lexi milovala noční práce, protože se pak mohla vyvalovat zbytek dne v posteli. Lucku dvakrát netankovalo, jestli její sestra spí a rovnou zpustila. "Tak si to představ, budeme se fotit." Lexi mrkla na sestru. "No a? Vždyť to bývá v poho. Když pominu ty společné fotky. Ale pak, až se fotíme samy spolu, je sranda." Lucka začne mávat rukama. "O to nejde, ale tety chtějí, abychom byli všichni v uniformách. A v sukních. Teda kluci ne, ale my holky." Lexi vyskočí z postele, jakoby ji tam něco píchlo. "Cože?!" Lucka vzrušeně přikyvuje. "No právě. Nechci na sebe tahat sukni, Lexi." To ani jedna z nás, pomyslí si její sestra.

"No tak teto, vždyť je to kravina fotit se v uniformách a víš, že žádnou sukni ani nemáme." Naléhá Lexi. Teta se usměje a konějšivým hlasem říká. "To nevadí. Budete mít všechny stejné sukně. Uniformy jsou už na cestě. Za chvilku je budete mít tady." Lexi se s funěním posadí do křesla. Zkusí ještě hodit zoufalý pohled, ale tetu hned tak neobměkčí. Ta už ji zná moc dobře.
Když přišly sukně, obě sestry se na sebe podívaly, jakoby to snad měl být jejich konec. Po večeři jde Lexi ještě do práce, zase na celou noc. Než odejde, poučuje svoji mladší sestru. "Ať tě ani nenapadne s těmi sukněmi něco provést."
"Ale Lexi." Spustí Lucka "Žádné ale. Řeklo se, že máme mít sukně, tak je prostě na sebe natáhneme." Zarazí jí Lexi. Všimne si, že z toho Lucka opravdu nadšená není. Vždycky přeci stála při ní a najednou se začíná chovat podle pravidel? "Luci, vím, že se ti do toho nechce, ani mě ne. Ale za dva roky musím odejít. Potřebuji dobré doporučení. Musím snížit veškeré rizika, že ho nedostanu. Víš, jak těžko se mi bude i tak shánět práce?"  Lexi si povzdechne. Vážně musí přestat blbnout. Ale také nedovolí, aby se kvůli tomu její sestřička trápila.

Druhý den, když Lexi přijde z práce, je Lucka už vzhůru. Lexi se ještě ani nestihne vysvléknout a už si musí vyslechnout káravý hlas své sestry. "Řeklas mi, že se o mě postaráš a nenecháš mě nikdy ve štychu. Teď si tak připadám. Nehodlám na sebe dávat sukně. Je to tak holčičí. Mám ráda džíny a mikiny a botasky a ne tyhle ty holčičí parádičky." Lexi ji zarazí. "Doufám, žes ty sukně nezničila, Lucko. Bych tě asi zabila. Ale neboj, mám plán. Bude se ti to líbit, uvidíš." Mrkne na ni a zalehne.
Odpoledne nastala hodina H. Všichni už čekali, až se objeví i sestry. Za několik minut konečně vyšli. Černá sukně pod kolena byla zahnutá tak, že jedna strana byla kratší, ta sahala už nad kolena. Pod sukní měli holky legíny připomínající džiny. Košile, původně bílá, byla obohacena o flitry a různé serepetičky. Sandále, které měli být původně na nohou se jim houpali svázané přezkami k sobě přes rameno. Kravaty, které patří na krk, mají ovázané na zápěstí protější ruky. Když to teta viděla, myslela, že Lexi přerazí. Moc dobře věděla, že to byl její nápad. "Zbláznili jste se? Alexandro, ty nejsi normální!" spustila. "Ale teto." Začala se Lexi obhajovat. "Máme všechno, co je třeba. Máme sukně, máme košile i kravaty. Dokonce i sandále jsme si vzali. A když jsem se ptala na doplňky, tak neříkalas, že jsou zakázané. A navíc ani neříkalas, v jakém stavu a na jaké části těla musíme mít to či ono." Teta zůstala s pusou dokořán. Vlastně ani nevěděla, jestli se má smát nebo jí pořádně vynadat. Ale tak či onak, i všechny ostatní ‚nadšené‘ děti se už zařídili po vzoru Lexi.